Ivan Binar: Dobré dílo v exilu (panoramatický pohled na činnost Opus bonum)
Zveřejněno 14.10.2019
Ivan Binar
Dílo dobré v exilu
Když mě Václav Peřich na jaře požádal, abych na podzim promluvil na tomto fóru jako pamětník, a když mne ujistil, že to nemusí být žádná věda ani objektivní výklad, lehkomyslně jsem přikývl a teď na podzim mě tu máte s kusem papíru v ruce.
O tom, že bylo Opus bonum v roce 1972 ve Frankfurtu nad Mohanem založeno jako společenství lidí, kterým šlo o zachování a rozvíjení české a slovenské křesťanské kultury v zahraničí, mluvit nebudu, nosil bych dříví do lesa. Mohu nabídnout jenom pár osobních vzpomínek a říct, co Dílo dobré Anastáze Opaska a také Vladimíra Neuwirta, Richarda Belcrediho, Vladislava Krtila, Milana Kubese a dalších zúčastněných znamenalo pro mne a celou naši rodinu. Předem se omlouvám za nepřesnosti a faktografické omyly způsobené děravou pamětí.
Dne 27. května 1977 odpoledne jsme s ženou a dětmi vystoupili ve Vídni na Severním nádraží z vlaku a ocitli se v jiném světě, na jiné planetě. Planeta Západ, planeta Demokracie, planeta Svoboda – ta slova jsme znali jenom z doslechu a z četby, nic z toho nám nebylo dosud dopřáno. Ocitli jsme se na cizím území. To nejdůležitější – rodina – zůstalo naštěstí pohromadě. Přišli jsme o vlast, o místa, kam už nikdy nezavítáme; především jsme však přišli o své lidi, o smečku, k níž jsme náleželi. V takové situaci si člověk bytostně uvědomí, že je tvorem společenským, sám nic neznamená, ani kdyby byl třeba Edisonem. Co by si počal s žárovkou, kdyby neměla komu svítit… V dřevních dobách bývalo vyobcování ze společenství trestem horším než poprava. Ocitli jsme se však v cizině nám příznivě nakloněné; duši jsme spasili, teď bylo zapotřebí najít novou smečku a v ní si vyvrtět své místo.
Na neznámé planetě jsme se sice nevyznali, ale od prvního okamžiku o nás bylo postaráno. Rakouský stát i zasvěcení krajané se nás ujali: měli jsme kde hlavu složit a co jíst, Přemysl Janýr nám umetal cestičku po byrokratických nezbytnostech, Pavel Tigrid nabídl spolupráci i morální podporu, lidé z Rádia Svobodná Evropa projevili zájem o mé texty.
Do Vídně se začali sjíždět další signatáři Charty 77, rakouský kancléř Bruno Kreisky nám nabídl útočiště a ochranu. Také zdejší krajané, především ti, kteří žili ve Vídni od sovětské okupace a scházeli se v Kulturním klubu Čechů a Slováků, nás přijali mezi sebe. Rovněž mezi Rakušany smýšlejícími podobně jako my jsme našli přátele. Ale jednoduché to nebylo.
A pak přišlo pozvání nečekané: katolická organizace Opus bonum mne a ostatní signatáře Charty 77 z Vídně pozvala na setkání do rekreačního zařízení Ackermann Gemeinde v malé obci Franken na severu Bavorska. „Dílo dobré“ i „Oráčova obec“ byly pro mne pojmy zcela neznámé. Netušil jsem, kam jedu a proč vlastně, koho tam potkám a co to bude znamenat do budoucna. Milan Kubes byl proslaven svými ustálenými rčeními, z nichž jedno je třeba vyzvednout hodně vysoko: „Účelem zetkání je zetkání,“ říkal s nezaměnitelnou prostějovskou dikcí. Ano, Milane, co bychom si sami se sebou počali, kdybychom se nezetkávali…
„Jseš pokřtěnej?“ zeptal se mě otec Opasek při našem prvním setkání ve Frankenu. Patrně ho má odpověď trochu zklamala, jeho misionářskou vášeň jsem ukojit nemohl.
„Ano, v evangelickém kostele.“
„Aha,“ zarazil se. „No jo, to taky platí.“
Opus bonum je dílem skvostným především v tom, že umožňovalo pravidelná setkávání vzdělaných, angažovaných lidí z celého světa, usilujících o změnu poměrů v Československu, a podporovalo výměnu i zcela protichůdných názorů, kultivovanou diskusi o věcech podstatných. Lidé rozmanití, kteří na půdě Opus bonum – ať ve Frankenu nebo v benediktinském klášteře v Rohru při letničním setkávání mládeže – diskutovali, měli to nejdůležitější společné: činit se, aby komunisté padli, aby se do naší země vrátila svoboda a byla znovu nastolena demokracie. A pěstovat národní kulturu v cizím prostředí. Proto tu pod jednou střechou mohli pobývat Pavel Tigrid se Zdeňkem Mlynářem, Karel Skalický se Sváťou Karáskem, Luděk Pachman s Jiřím Pelikánem; levice s pravicí, exulanti poúnoroví, posrpnoví, signatáři Charty 77, katolíci s evangelíky, židy i bezvěrci. Animozity zastánců rozmanitých názorů, tolik zdomácnělé mezi exulanty, byly ve společenství Opus bonum vykázány za dveře.
Den se ve Frankenu i mezi mládeží v Rohru začínal nepovinnou sice, ale vřele doporučovanou ranní mší, po snídani následoval program – přednášky a diskusní příspěvky, oběd, káva, volná zábava – podobně jako tady, v Břevnově, jak je to při takovýchto příležitostech obvyklé. Večer bar dole ve sklepě, nebo hospoda, v Rohru s českým hospodským panem Bubeníčkem. Zde bylo možné zastihnout mezi českou letniční mládeží taky otce Opaska – s výjimečnou cigaretkou u výjimečného půllitru. A našli se mezi účastníky ulejváci, kteří se místo přednášek věnovali diskusím intimnějším, méně veřejným, mimo rámec programu. Mezi ně rozhodně nepatřil pilný orátor Alexandr Tomský, který nepromarnil jedinou šanci, při níž mohl obdarovat publikum svými postřehy a citacemi oblíbeného Chestertona. (Nedá mi to, abych na tomto místě neocitoval nesmrtelnou větu Pavla Tigrida pronesenou k Tomskému: „Co budou voni mladej Taussig vykládat mně, starýmu Schönfeldovi!“ – V jaké to bylo souvislosti, není podstatné.) Ani ekonom Jiří Sláma nepromarnil v diskusi škvírku, do níž mohl vložit svůj názor na libovolné téma.
Přednášky a diskusní příspěvky měly svůj nezastupitelný význam; témata, o nichž se jednalo, byla důležitá pro formování i revizi názorů na věci podstatné: o Chartě 77, o situaci církví v ČSSR, o vztahu Čechů a Slováků… Ale já tu dneska sleduji spíš onu kubesovskou, kuloárovou stopu – setkávání. Byla neméně důležitá. Poznal jsem tu osobnosti, s nimiž bych se v Elektrárně Vítězný únor v Ostravě ani ve 2. vídeňském okrese na ulici nepotkal.
Setkáními ve Franken a v Rohru to důležité začínalo. Zde jsme se poznávali, očuchávali a věděli o sobě už napořád. Abstraktní jména slýchaná ze zahraničních vysílačů nebo z hanlivých komentářů bolševických sdělovadel se tu proměnila v lidi: Pavel Tigrid měl vousy a skvělou manželku paní Ivanu, z Paříže s nimi přicestovala Arménka s dokonalou češtinou Amber Bousoglou, novinářka, která se tu starala o administrativní záležitosti. Kralovala v malé místnůstce, odkud jsme v roce 1986 telefonovali do Prahy blahopřání Václavu Havlovi k padesátinám. Byli tady lidé ze Svobodné Evropy, jejich hlasy jsem znal z ostravské elektrárny – poskládali jsme se tam za hluboké normalizace na sovětské rádio s krátkými vlnami a při nočních směnách na velíně chemické úpravny vody poslouchali Milana Schulze, Slávu Volného, Karla Jezdinského a Lídu Rakušanovou, kovový hlas znamenitého spíkra Jirky Dostála. A mezi nimi Slovenka, skvělá dáma Agneša Kalinová. Tenkrát jsem nemohl tušit, že se stanou mými kolegy. Býval tu Ivan Diviš, jehož verše se doma nevydávaly. S dávným přítelem Karlem Krylem jsme se tu setkali po letech odloučení. V Ostravě v divadélku Waterloo jsme každý po svém, slovem a písní, páchali trestnou činnost.
V klášteře Rohru jsem poprvé v životě spatřil, a mohl s ním dokonce promluvit, živého knížete, Karla VI. Schwarzenberga, otce toho Karla, kterého všichni dobře známe. Historik, spisovatel, heraldik a český vlastenec stál u keříku rozkvetlých pivoněk a vybranou prvorepublikovou češtinou rozprávěl s Medkovými. Po pivoňkách lezli mravenci a namířili si to na rukáv knížecího saka. Helena Medková invazi spatřila a zasáhla, jemně ji hřbetem ruky z rukávu smetla:
„Jsou to, Jasnosti, Vaši mravenci?“ zeptala se nevinně.
„Samozřejmě, ale můžete si je ponechati,“ bylo jí odpovězeno.
Potkal jsem tu také Josefa Škvoreckého a jeho ženu Zdenu Salivarovou. Ve svém nakladatelství 68 publishers zrovna vydali mou knížku Kdo, co je pan Gabriel? Z Mnichova sem jezdíval také můj další vydavatel Daniel Strož, osoba významná pro českou literaturu v zahraničí. Vydal dlouhou řadu básnických sbírek zakázaných autorů, taky pár titulů prózy ve svém nakladatelství Poezie mimo domov, a dokonce i některé hry Václava Havla; vedle toho založil a redigoval čtvrtletník Obrys. Nepominutelné dílo a pak, po návratu do svobodné vlasti, nepochopitelný kotrmelec – dal se ke komunistům. Svůj Obrys jim daroval, a dokonce za ně poslancoval v Evropském parlamentu. Jeho zásluhy o vydávání české literatury jsou však nezpochybnitelné. Přijížděli sem básníci – kromě Ivana Diviše také Tonda Brousek s manželkou Markétou, Jiří Gruša a Petr Král, poznal jsem se tu s Romanem Erbenem a Inkou Machulkovou. Rovněž Jeník Pelc sem dorazil. V té době mu vyšel ve Svědectví druhý díl rozlehlého románu …a bude hůř. První nebyl ještě napsaný, řada na něj přišla nakonec, až po třetím dílu.
Na půdě Dobrého díla jsem poznal významné osobnosti, o jejichž existenci jsem nevěděl, protože doma oficiálně neexistovali. Kupříkladu profesor Rio Preisner, básník a esejista z Pensylvánie, Jiří Loewy, sociální demokrat a vydavatel Práva lidu z Wupperthalu, profesor Antonín Měšťan, slavista z Freiburgu. Propást brilantní přednášky a kázání profesora Karla Skalického z Lateránské univerzity, redaktora časopisu Studie, by bylo nejen hříšné, ale i pošetilé. Velikou poctou byla návštěva Tomáše kardinála Špidlíka, znalce východní spirituality a vědce světového formátu, na letničním setkání mládeže v Rohru. Ve Frankenu jsem poznal také jezuitu Petra Koláře, který mě zbavil předsudků získaných četbou Jiráska a školní výukou o podílu jezuitů na pobělohorském likvidování českého národa. Po Listopadu jsme se potkávali v chodbách Českého rozhlasu, redigoval spolu s evangelickým farářem Milošem Rejchrtem náboženské vysílání.
Také Erazim Kohák, profesor z Bostonu, se účastnil frankenských setkání. Dopisovali jsme si pak pilně, bylo potěšením číst jeho pečlivý rukopis na žlutých linkovaných papírech nezvyklého, amerického formátu. Ještě je mám schované. Občas u nás ve Vídni pobyl se svojí druhou ženou Sheree, které říkal Zuzana a posílal ji se vzkazy k disidentům do Československa; měla úžasnou paměť, dokázala v ní udržet celé stránky jmen a adres lidí, které nikdy neviděla a jejichž jazyk byl pro ni španělskou vesnicí.
Ve Frankenu jsem se také poprvé potkal se švýcarskou bohemistkou, znalkyní díla Boženy Němcové a překladatelkou Susannou Roth. Až dosud jsme se znali jenom z telefonátů, pro berlínské nakladatelství Ullstein překládala moji Rekonstrukci a potřebovala si ujasnit význam některých slangových výrazů z kriminálu. Překlad vyšel pod pseudonymem Nadja George. Protože se dosud nevzdala naděje, že se zas podívá do Prahy, odkud ji kvůli spolupráci s Milanem Kunderou komunisti vyhnali. Obávala se, že by jí překlad románu o bolševickém vězení mohl přitížit. Tenkrát jsme se jeli podívat k hranici na okupované Československo. Byl to výlet v minibusu, řídil Jirka Dostál. Shlíželi jsme z jakéhosi dřevěného ochozu na svou vlast. Čeští účastníci trousili zlovolné poznámky na adresu komunistů a okupantů a Švýcarka Susanna se dala do usedavého pláče z lítosti, že se do té své osudové země už nikdy nepodívá… Dočkala se až po Listopadu a Čech si pak užila ažaž; velkou část své energie věnovala Bohumilu Hrabalovi a jeho dílu.
Obojích setkávání se účastnili také vyhnanci Charty 77 rozsetí po světě. Novinář Jefim Fištejn, spisovatel Vilém Hejl, filosof Jiří Němec, vydavatel časopisu Paternoster, renesanční umělec Zbyněk Benýšek, písničkářka Dáša Vokatá, budovatel a později majitel významné kulturní instituce, která dosud ve Vídni úspěšně funguje, jedinečného nočního lokálu Nachtasyl Jirka Chmel, Londýn, Skalák, Kocour – český underground. A další písničkáři: Sváťa Karásek, Vlasta Třešňák a Jarda Hutka našli jak ve Frankenu, tak v Rohru uplatnění pro své hlasy a kytary, zdejší posluchači jim rozuměli.
Ani hlasy méně kultivované nepřišly zkrátka za nocí při zdejším skvělém bílém víně z lahví nezvyklého tvaru, kterým se říká Boksbeutel – kozlí pytlík. A skutečně, kdo viděl živého kozla, může dosvědčit. Také piva a jiných nápojů zde býval dostatek. Noci bývávaly dlouhé, mnohdy až do svítání. V baru nezištně a svědomitě naléval lesník Josef Juda, skvělý a vytrvalý barman. Ivanka Šustrová mi napověděla historku o tom, jak unavený a ospalý Josef zdůvodnil, proč hrstku statečných už dávno nevyhodil, aby konečně mohl do postele:
„Pan Tigrid mi řekl, že smím zavřít, teprve až budou všichni pryč.“
Ujistili jsme ho, že ta situace právě nastala. Noci bývaly nejen dlouhé, ale taky hlaholivé. Zpívaly se lidovky a z recese i budovatelské písně, Karel Kryl jich znal nepřeberné množství. Paní Ivance Tigridové, probuzené nad ránem halasem nemírným, nezbylo než vyběhnout z pokoje a zakročit ukazovákem vztyčeným a hlasem pozvednutým, aby mohla dospat poslední strofu té noci a být svěží na ranní mši.
Knihkupec Václav Hora přijížděl z Frankfurtu s dodávkou plnou českých a slovenských knížek vydávaných v zahraničí, a taky antikvární kousky z domova byly u něj k mání. Setkávali jsme se tu s historikem Jankem Mlynárikem, milovníkem vážné hudby; pod pseudonymem Danubius otevřel na stránkách Svědectví diskusi o poválečném vyhnání Němců a Maďarů z Československa. Taky znamenitý novinář a publicista Jirka Lederer, v bavorském Birnbachu pilně pracující na svých pamětech pro Svobodnou Evropu (Touhy a iluze), tu nemohl chybět. Málem bych zapomněl profesora Stanislava Komárka, tehdy ve Vídni na počátku své vědecké dráhy. Taky Martin Štěpánek s Jarunkou Tvrzníkovou přijížděli z Vídně a pak z Mnichova.
Na jedno z prvních setkání jsme z Vídně přijeli společně v autě s chartistou, vojenským historikem a deratizátorem Josefem Hodicem, distinguovaným šedivým pánem s naleštěnými nehty. Spolucestující Zdeněk Mlynář s ním mluvil s despektem; zřejmě už něco tušil. Brzy poté, v roce 1981, se Hodic objevil v Československu jako špión po splněném úkolu. I k takovýmto překvapivým pádům může dojít ve společenství lidí pilně pracujících na dobrém díle. Patrně nebyl mezi účastníky jediný pověřený úkolem o dění a účastnících setkávání informovat Státní bezpečnost v naší okupované socialistické vlasti – čert je vem!
Už bych měl zmínit pilíře, na nichž setkávání ve Frankenu a v Rohru spočívala, o něž se mohl otec Anastáz Opasek opřít. Především to byl Richard Mořic Belcredi, jednatel společenství, pozdější český velvyslanec ve Švýcarsku; na prvních setkáních ho doprovázela manželka Mabile princezna Rohanová; utkvělo mi v paměti, jak energicky dokázala velet v kuchyni. Nesmírný kus práce vykonával pro Opus bonum s pobaveným úsměvem na rtech Milan Kubes, v jisté fázi notně podporován Ivankou Šustrovou; podíl Pavla Tigrida a paní Ivany, Ivana Medka s Helenou, Milana Schulze s Janou, Viléma a Heleny Prečanových, nedokážu na tomto místě dostatečně vyzvednout; ostatně, není to ani potřeba. Nemalé zásluhy na bezvadném chodu setkávání měla už zmiňovaná Amber Bousoglou a předčasně zesnulý Vladislav Krtil.
V říjnu 1989, měsíc před Listopadem, došlo k malému zázraku: do Frankenu přibyla delegace z ČSSR; šéfredaktor Literárního měsíčníku Vladimír Kolár a spisovatel Petr Prouza, Slováci Ladislav Ballek, vedoucí tajemník Svazu slovenských spisovatelů, později, v letech 2001–2008, velvyslanec Slovenské republiky v Praze, a Milan Šútovec, publicista a literární vědec. Návštěvníci byli ve svých projevech zdrženliví; Kolár zarytě mlčel, Prouza hovořil o praméncích, které tečou vedle sebe a někdy se potkají, Slováci byli otevřenější, Milan Šútovec zcela otevřený. Odváželi si odtud kromě dojmů také spoustu knížek doma stále ještě zakázaných. Za měsíc už bylo všechno jinak a ty knihy přestaly být kontrabandem.
Pak už jsme měli svobodu. Příštího setkání ve Frankenu, v prosinci 1991, se účastnili hosté nejmilejší, z Prahy je přivezl Fittipaldi, nebo spíš Chiron českého disentu Zdeněk Urbánek: Jiřinu Šiklovou, Josefa Vohryzka a Karla Pecku. Byl tam také Andrej Stankovič, Zdeněk Rotrekl a Eva Kantůrková. Přijel také bohemista Gyorgy Varga a přivezl víno ze sklepů svého velvyslanectví, neboť se stal maďarským velvyslancem v Praze. A jako rok předtím přijel Milan Šútovec, tentokrát s funkcí předsedy Sněmovny národů Federálního shromáždění. Také ministerstvo vnitra zde bylo zastoupeno: Františkem Stárkem-Čuňasem, Vavřincem Korčišem a Martinem Štumpfem. Účastnila se také Patruška Šustrová. Otec Opasek byl pohublý po přestálé nemoci, ale čiperný a odhodlaný dovršit své životní dílo – postavit znovu na nohy komunisty zdevastovaný klášter v Břevnově. Což se mu, jak vidno, podařilo.
V roce 1992 se ve Frankenu probíral rozpad Československa, plakalo se nad rozlitým mlékem, kritizoval Klaus; přijel také pan prezident s tiskovým mluvčím Ladislavem Špačkem a s ochrankou – co mu zbývalo. Mohl si sáhnout na telefon, ze kterého jsme mu před lety volali, zřejmě si však nesáhl. Utvořila se na něj fronta; určitě měl z těch naléhavých sdělení hlavu jako úl při rojení. Petr Pithart a Václav Malý vzpomínali na listopad před třemi roky, prý to na ně samo spadlo.
Tématem posledního setkání ve Frankenu byla církev, její postavení ve společnosti. Účastnil se i nekonvenční duchovní Tomáš Halík. Další Franken už se bude konat v Čechách, uvažovalo se tenkrát o klášteře v Teplé. Ale to už je další kapitola.
Na závěr bych chtěl za sebe poděkovat organizátorům exilových setkávání – také těm, kteří už nejsou mezi námi, jejichž jména jsme slyšeli při mši – za to, že jsem se mohl ve Frankenu i v Rohru setkávat se spřízněnými dušemi, že jsem tam našel svoji smečku.
Poděkování patří rovněž otci Prokopovi a jeho znamenitým spolupracovníkům, kteří převzali veslo a dál vedou bárku Opus bonum svobodnými vodami. Jenže ty se poslední dobou začínají povážlivě kalit. Proto je nezbytné v Dobrém díle pokračovat.
V Praze, 5. září 2019
Text přednesl Ivan Binar na 47. setkání Opus bonum, v Břevnovském klášteře, dne 12. října 2019. Odměnou mu byl dvouminutový potlesk a okamžitá žádost o zveřejnění. Přání publika rádi plníme.
(pm)